#51 Humans of Fresh

18.10. 2016Dan Chmelík

Filip Jaroš, 21 let
1.trénink – 9.3. 2016
Počet tréninků k 18.10. 2016 – 424
Počet „rozumíme“ k 18.10.2016 – 4240
Počet šikanovaných Fresháků k 18.10.2016 – 173
Počet zpevněných Fresháků k 18.10.2016 – 335
Počet odpálených nohou k 18.10.2016 – 842 a 2/3
Počet úsměvů k 18.10.2016 – 3 🙂

dsc_0369
„Čůůůůůs, jmenuji se Filip a jak všichni víte jsem trenérem na FreshKruháči. Jak jsem se dostal zrovna k FreshKruháči? Je to jednoduché, znal jsem Fresh už od začátku. Honza, Michal a Dan v úplných začátcích dělali přes léto kruháče v našem rodinném sportovním areálu, teď už v bývalém. Občas jsem se připojil, ale nenapadlo mě, že bych mohl dělat trenéra zrovna na Nejlepším kruhovém tréninku v Praze. Jak někteří z Vás víte, hraji s Danem a Pavlem (pytlíkem) ragby, takže jsem je potkával docela často, jak na trénincích tak i o víkendech na zápasech a dalších různých akcích. Jednoho dne jsem byl na harfě v obchodním centru a narazil na mě Pavel, řekl mi, že kluci shánějí nové trenéry a jestli bych neměl zájem. Moje odpověď byla ano. Kruháče jsem vedl už u nás v posilovně, tak to pro mě nebyla novinka. Následovala schůzka s Alfa samcem :), Michalem a Danem, slovo dalo slovo a už jsem byl na zkušebním tréninku…
Tak a teď něco málo k mému životu. Narodil jsem se v Praze 16.12.1994. Už od plenek mám blízko ke sportu. Vyrůstal jsem ve sportovním prostředí. Jak bylo zmíněno naše rodina měla sportovní areál, kde se provozovaly různé sporty, například beach volejbal, nohejbal, beach ragby a mnoho dalších. Takže sport je prakticky můj život. Když už jsem zmínil ragby, tak něco málo o mém vztahu k nejlepšímu sportu, tedy aspoň pro mě. K ragby mě přivedli rodiče již v pěti letech. Proč zrovna ragby? Je to jednoduché, ragby máme v rodině. Skoro všichni z rodiny hrají nebo hráli, takže nebyla jiná volba. Když jsem chodil na základní školu, moji kamarádi hráli fotbal a já začal chtít taky. V deseti letech jsem skončil s ragby, dodnes toho lituji. Byla to největší chyba, kterou jsem mohl udělat. Nejradši bych vrátil čas a na fotbal nikdy nešel. Uběhlo pět let a začala éra střední školy, kterou jsem úspěšně dodělal (Obchodní akademii). V prvním ročníku mě přepadla touha, že bych se mohl vrátit zpět na ragby. Neváhal jsem ani chvilku a vrátil se co nejdřív to šlo. Pár tréninků abych oprášil své schopnosti z minulých let a už jsem zase běhal po tom správném hřišti. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do týmu U17. Na konci sezóny jsme se dostali do finále, které bylo vítězné a stali jsme se mistry republiky do 17 let. Další rok byl asi nejzásadnější, protože mi přišla pozvánka do národního týmu U18. Bylo to pro mě neuvěřitelné. V tu chvíli pro mě skončila sranda a začala dřina. Proběhlo pár soustředění, přípravných zápasů a jeli jsme na ME do Madridu. Konkurence byla veliká, ale ostudu jsme neudělali. Po návratu jsme se vrátili do klubu a s týmem do 18 let jsme vyhráli mistrovství republiky. Další rok následoval přechod do mužů, neboli A-týmu. To už bylo o něčem jiném, ale bavilo mě to a pořád baví. Byl jsem nominován do národního týmu U20, připravovali jsme se na ME, které se odehrávalo v Praze, takže motivace byla o to větší. Naše cesta k cíli skončila ve finále, kde jsme prohráli a skončili na druhém místě. Měsíc po turnaji jsem si při zápase přetrhl přední křížový vaz v kolenu. Následovala operace a pak dlouhá rehabilitace, která trvala devět měsíců. První měsíce byly těžké, po měsíci jsem začal chodit na rehabilitace a začala dřina, abych byl co nejdřív zpět na hřišti. Hodiny a hodiny strávené v posilovně a na kole. Po devíti měsících jsem byl zase ve hře. Následovalo pár zápasů v klubu a pak přišla nominace do národního týmu U20. Tentokrát jsme vyhráli a stali se mistry Evropy do dvaceti let. Za nedlouho mě postihlo další zranění a to úplně stejné, přetrhl jsem si znovu ten stejný vaz jako poprvé. Byl jsem z toho dost špatný, musel jsem na další operaci, na kterou se mi opravdu moc nechtělo, protože jsem věděl co mě čeká za dřinu a bolest. 26.1.2015 jsem podstoupil replastiku vazu. Následovala další rehabilitace a ještě těžší dřina. Po devíti měsících jsem byl připraven vrátit se zpět na hřiště. Koleno se zdálo být v pohodě, ale v březnu letošního roku, kdy už jsem byl trenérem na FreshKruháči, se to stalo znovu. Už potřetí jsem si přetrhl přední křížový vaz. Říkal jsem si, že mě tam nahoře někdo nemá rád, byl jsem z toho hodně špatný. Říkal, jsem si, že je to pro mě konec. Představa, že už nikdy nebudu moct hrát byla strašná, ale velmi reálná. Šel jsem k doktorovi a ten mi to potvrdil. Jestli chceš hrát, musíš na třetí operaci. Nechtěl jsem a taky nešel. Chtěl jsem to zkusit bez vazu, protože znám lidi, kteří bez vazu hrají. Počkal jsem až nebude koleno nateklé, potom jsem to koleno pořádně posílil a už zase hraji. Moje motto je “Nikdy se nevzdávat a jít si za cílem, který si stanovím”.
Jinak jsem se nedávno přestěhoval dvacet kilometrů za Prahu, takže je ze mě vidlák 🙂 Jinak žiji normální život, mám rád filmy, sport všeho druhu a to především lyžování. A také jsem velký milovník zvířat, to je asi tak všechno co jsem schopný o sobě napsat. Uvidíme se na KRUHÁČI, ČŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮS. :)“

Komentáře