#122 Humans of Fresh

Tereza K.
1.vstup – 19.12.2016
Počet tréninků k 22.2. 2019 – 228

„Čůs Fresháci!

Tak tedy něco o mně: Je mi 27 let, narodila jsem se v Praze, kde i víceméně celý život žiji, což se ale za chvíli změní. Právě teď jsem totiž v procesu stěhování se kousek za Prahu. Co se týče mé sportovní historie, nikdy jsem se za sportovní typ nepovažovala. V dětství jsem na většinu kroužků chodila maximálně 1 rok, protože to se u nás doma považovalo za dostatečně projevenou snahu vydržet.  Ze sportů jsem tak zkusila například stolní tenis, squash nebo šerm. Všechno mě to sice bavilo, ale když došlo na lámání chleba, jestli se tomu budu věnovat dál, moc se mi nechtělo. Ve třeťáku na střední jsem pak odjela studovat do Ameriky a protože sport byl nejlepší způsob, jak si tam najít kamarády, začala jsem běhat. Vždycky jsem totiž upřednostňovala individuální sporty, kde jsem to nemohla nikomu zkazit a hlavně běžecké (čti nějaké) boty bylo jediné sportovní vybavení, které jsem v té době měla. Pro běhání jsem se vyloženě nadchla, ale po návratu domů jsem svou čerstvě nabytou sportovní morálku velmi rychle utopila ve školních povinnostech a trochu také ve vodce s džusem. Školu časem vystřídala práce a vodku jsem vyměnila za pivo, ale i tak se mi vůbec nedařilo ke sportu vrátit.

Když mě tedy začala jednoho dne moje kamarádka Sandra přemlouvat na nějaký naprosto boží kruháč, nechtěla jsem o tom ani slyšet. V té době už jsem sice alespoň někdy chodila plavat, ale přesto se mi pořád mnohem víc líbilo v různých barech. Bylo tedy těžký uvěřit, že nejlepší plán na sobotní dopoledne může být vstát UŽ v 11 a jít se někam potit. Přesto jsem se ale naštěstí jednoho prosincového dne přeci jen ocitla na prvním tréninku a do dneška si pamatuji tu obrovskou bolest, která mě provázela celý následující týden při každém pohybu. Ještě dlouho mě pak děsil jakýkoli jiný kruháč než startér a přestože jsem byla od první chvíle ze všeho kolem FreshGymu nadšená, mým největším sportovním cílem v té době bylo objevit se tam alespoň jednou týdně.

Velký zlom nastal ve chvíli, kdy jsem začala být každou chvíli nemocná a došlo mi, že je to vedlejší účinek mého ne zrovna ideálního životního stylu. Mimo jiné jsem se tedy rozhodla překonat strach z do té doby obávaného zeleného kruháče a když jsem překvapivě neumřela, začala jsem postupně chodit cvičit i víckrát týdně. K tomu jsem oprášila své běžecké boty a z kruháčů, běhání a plavání se pro mě stala nejen ideální kombinace, ale hlavně obrovská závislost trvající doteď. Seznam sportovních cílů se začal pomalu rozšiřovat a momentálně bych například ráda zaběhla půlmaraton v čase pod 2 hodiny. V budoucnu bych taky chtěla začít jezdit na kole a jednou zkusit triatlon. Vzhledem k tomu, jak moc mě ale kolo nebaví, je to asi budoucnost hodně vzdálená 🙂

Na závěr bych ještě ráda dodala, že vidíte-li mě ve chvíli kdy jsem zamyšlená, projevuje se u mě tzv. syndrom naštvané tváře, jinak také “resting bitch face” (ano, to opravdu existuje :D), což v praxi znamená, že vypadám jako, že mě naprosto všechno štve. Zdání ale klame, takže pokud se mnou přijdete do kontaktu, nebojte se. Jo a málem bych zapomněla. Pracuji v České televizi jako produkční pro ČT sport. Ve sportovním prostředí se tedy pohybuji jak v soukromém tak i v pracovním životě. Navíc mám docela nepravidelnou pracovní dobu a tak se můžeme vidět na všech možných kruháčích ve všech možných časech. Většinou na Bořislavce, ale někdy zavítám i na Harfu.
Tak se mějte a snad se jednou potkáme i na FreshKempu, kam se odhodlávám jet už hooodně dlouho :)“