#143 Humans of Fresh

8.11. 2019 Richard Palm

Šárka Kubátová, 24 let
1.vstup – 26.10.2018
Počet tréninků k 8.11. 2019 – 236


„Čuuuus, jmenuju se Šárka a je mi 24 let. Původně pocházím z Ústí nad Labem, ale hned po maturitě jsem se (jako spoustu dalších naplavenin) přestěhovala do Prahy. Už pět let pracuju ve firmě zajišťující marketing a merchandise sportovních klubů a řeším portfolio a výrobu produktů.

Jsem člověk, který chvíli neposedí a potřebuje mít na každou minutu program, proto jsem neustále v jednom zápřahu. Kromě svojí stálé práce chodím ještě občas brigádně vypomáhat po večerech a o víkendech do MiniPivovaru Beznoska na Proseku, který je mimochodem na FreshKruháči už taky velmi známý a populární. Vlastně díky Miloušovi Beznoskovi chodím na kruháč. Básnil o tom, jak je to super a že to musím taky zkusit, ale že je hrozně těžký se přihlásit, protože jsou lekce většinou rychle zaplněný. To mě trošku nahlodalo. Říkala jsem si, že ten FreshKruháč musí bejt asi něco fakt hodně dobrýho, když tam chodí tolik lidí a je o to takovej zájem. Svůj první trénink si pamatuju přesně: trenérem byl Míka a já byla zmatená jak lesní včela. Druhej den jsem nemohla zvednout ruce a tři dny mě bolely nohy. To mě ale neodradilo. Ještě to není ani rok a mám za sebou tu pomyslnou hranici 200 vstupů. Možná je to pro někoho normální (pro mě už dneska taky), ale ještě nedávno jsem ležela doma na gauči a čučela na telku nebo jsem pětkrát týdně seděla v hospodě.

Odmalička jsem ale byla vedená ke sportu (aktivně i pasivně), ale přesun do Prahy mě hrozně změnil – zpohodlněla jsem. Jako dítě jsem se na základce hlásila na všechny kroužky, po přestupu na gympl jsem chvilku hrála badminton, ale nakonec jsem nejdýl vydržela u fotbalu. Začalo to v roce 2010, kdy mě holky z fotbalového klubu v Ústí přemluvily, abych s nimi zkusila alespoň jeden trénink. Zdolávaly mě ale poměrně dlouho, protože já tehdy žila v domnění, že fotbal je po volejbale druhej nejdebilnější sport (omlouvám se všem, co mají rádi volejbal :-D). Nakonec jsem svolila s tím, že jeden trénink přece prubnout můžu a pak se uvidí. A bylo to! Fotbal byla láska na první kopnutí. Rok jsem trénovala a těšila se, kdy mě trenér konečně pustí na hřiště do opravdovýho soutěžního zápasu. Nakonec jsem se dočkala! Začínala nová sezóna, hrály jsme tehdy ve Vědomících, střídala jsem spoluhráčku a celá natěšená vyběhla na hřiště. Jenže euforie bylo asi příliš a po necelých pěti minutách hry jsem šla s jejich gólmankou do souboje o balón. Brankářka místo do míče kopla do mýho kotníku, noha se mi otočila o 180 stupňů. Matně si vybavuju výkřik a pak už jen tmu. Otevřu oči, kolem mě všechny hráčky a trenéři a v dáli houkající sanitka. Ač se zdálo, že to bude “jen” zlomený kotník, nakonec vyšetření ukázala přetrhané vazy a prasklou kost. Následovala operace, která mi oddálila začátek školního roku. Po ní mi doktor řekl, že bude zázrak, jestli ještě budu moct někdy normálně sportovat. Ale znáte to, vůle je mocná čarodějka. Po půl roce jsem začala znovu trénovat navzdory šroubům v kotníku. Těch mě nakonec za dalšího půl roku zbavili a já si mohla fotbal užívat ještě dalších pár let. Po odchodu z Ústí bylo jasné, že bez tréninku zápasy zvládat nebudu a přestoupit do jiného týmu v Praze mezi cizí holky se mi nechtělo, a tak jsem musela kopačky pověsit na hřebík.

Následovaly krušné chvíle plné lenosti a tehdy největším výkonem pro mě bylo uběhnout jednou za čtrnáct dní tři kilometry. Postupem času jsme se ale s přítelem (dneska už manželem – je na to trošku háklivej :-D) dokopali k nějaké činnosti. Začali jsme chodit na floatfit a měsíc od měsíce přidávali další a další aktivity (běhání, jumping, brusle, badminton, atd). Takhle jsme se dopracovali až ke kruháči, kam chodíme v poslední době asi nejčastěji. Většinou se tam vyskytujeme večer v šest a o víkendech v dopoledních hodinách.

Nakonec jsem se rozepsala víc než jsem chtěla, tak snad vás můj příběh nenudil. Vidíme se na kruháči! Čuuuus!“

Komentáře