#147 Humans of Fresh

Evča Ch.
1.vstup – 3.5. 2017
Počet tréninků k 7.8. 2020 – 270

Tak čaaukyy (čůůs mi ještě fakt nejde, ale třeba se jednou zlepším),

jsem Evka, je mi 24 a jsem ze Stříbra. To je blízko Plzně – tady už se určitě chytnete. 😉 Studuju v Dejvicích na ČVUTu a doufám, že budu mít trochu štěstí a do září toho Ing. doklepnu.

Krom toho, že občas chodím školy, tak už nějakej ten rok zkouším chuť korporátu, kde pracuju jako účetní. Abych si odpočinula od kancelářský práce, tak v létě ještě pomáhám s produkcí festivalů.

Miluju dobrý jídlo a pití. Nepohrdnu proseccem a ginem – a občas tam může bejt i tonic 😀

Taky mám ráda kočky, tady v Praze žádnou nemám, protože můj kluk je na ně alergickej (bůhví, kde je pravda).

Když nevařím nebo nepeču – což je docela často, tak hledám to štěstí jinde a objevuju místa, kde si na něčem dobrým pochutnám.

Jako malá jsem vždycky něco dělala, ale spíš kvůli tomu, že jsem něco dělat musela. Byla jsem na základce celkem buřtík. Haha. Sport totiž nikdy nebyl můj kámoš, ale spíš nutný zlo. Pokoušela jsem se hrát volejbal, což mi (i při mojí vejšce) vydrželo docela dlouho. Pozdějc jsem se občas nechala mamkou přemluvit na nějakou skupinovku do fitka. Moc mě to ale to nebavilo a moje fyzička a zapálení pro sport bylo v té době na bodě mrazu, ale aspoň už jsem nebyla buřt.

S přestěhováním do Prahy jsem začala hledat něco, co mě bude bavit. Tak jsem dala znovu šanci skupinovkám – ale jiskra zase nepřeskočila. Pak jsem si hrdinsky zaplatila členství ve fitku, to mi vydrželo jen pár měsíců. Celý bych to nazvala jako kolotoč neštěstí.

Zároveň jsem si vždycky chtěla zkusit surfování, přišlo mi to sexy. No pravda je ale taková, že sexy byli jenom ti surfaři, co to prostě umí a mají krátký prkna. Jenže oceán je trochu divokej a z těch vln mám furt respekt (i když sledovat ty surfaře taky není úplná nuda: D).

A jak jsem se vlastně ke kruháči dostala?
Začalo to tím, že jsem se po rozchodu (já to upřímně psát nechtěla, ale kamarádka říkala, ať napíšu pravdu #život) přestěhovala do Dejvic, kde jsem potkala Kačí (Brzoňovou). A právě tahle Kačí za to může a jsem jí vděčná ❤. 

Klasicky platí, že všechno zlý je pro něco dobrý!

Pamatuji si, jak jsem se prvního kruháče bála a málem jsem tam ani nešla. Pak jsem měla dlouhý období, kdy jsem chodila na startéry a dlouho jsem se bála přihlásit na klasickej kruháč – jsem fakt posera no! (No a teď se pro změnu bojím jít na silovku: D)

Nejčastěji mě můžete na kruhu potkat ráno, a to na Boři 🙂

Long story short: Celej život jsem skoro nic nedělala, jídlo je láska a sport už je díky vám kámoš! A asi to funguje, tak DÍKY.